Dál platí: Jsme basketbalové město

Možná je to shoda okolností, možná ne, v každém případě se Hyundai Final Four Českého poháru uskuteční tento týden (9. a 10. února) v Novém Jičíně přesně dvacet let poté, co tamní klub dobyl svůj dosud jediný titul v dějinách NBL. Zároveň to však bude osm let poté, co se někdejší ligová mocnost musela z ekonomických důvodů sesunout z elitního patra do tuzemského suterénu. Ač se hlavní kulisy měnily, „dobří novojičínští holubi“ zůstali a dále zůstávají bez ohledu na cokoli. A v úvodu této sezony s prvoligovým mužským týmem pomyslně klepali za bilance 5-1 na sklepní poklop Kooperativa NBL. Do té však klub, který v roce 1999 pod vedením Levella Sanderse, Josefa Jelínka, Jaroslava Kováře, Dušana Medveckého, Bojana Lapova či Petra Welsche oslavil svůj jediný ligový titul, v nejbližších sezonách ještě nezamíří. Byť podle množství věrných příznivců, kterých i na první ligu chodí pravidelně čtyři stovky, by klub z 24tisícového města do nejvyšší soutěže bezpochyby patřil. Protože tamní skalní TO v sobě pořád mají. Stejně jako klubový prezident Pavel Kelar.

Pane prezidente, jak se klubu aktuálně daří, když vaši muži na začátku sezony už atakovali čelo východní skupiny první ligy?
Momentálně se spíš nedaří. Bojovali jsme o prostřední nadstavbovou skupinu (pro sedmý až dvanáctý tým), abychom si zahráli play-off stejně jako loni, ale bohužel kvůli marodce máme užší kádr. Dlouhodobě jsou mimo dva zranění pivoti a ta zúžená rotace nás brzdí, protože naše skupina je docela vyrovnaná a šest týmů je v rozmezí dvou bodů. Budeme muset hrát skupinu play-out, ale nedá se nic dělat. Bohužel se přidalo i to, že pivot Rosťa Pelikán, v jehož pomoc jsme v koutku duše pro tuhle sezonu ještě doufali, pověsil basketbalové kecky na hřebík a nám pod košem chybí síla, vzhledem k tomu, že ostatní dlouzí jsou hodně mladí… Je ale pravda, že ten začátek sezony se nám povedl  výborně. Hráli jsme tam docela dost zápasů doma, kde jsme lepší. Naopak venku jsme v základní části vyhráli jenom na hřišti nejslabší ÚP Olomouc.

Z jakých zdrojů je letošní tým poskládaný?
Snažíme se hrát s vlastními hráči, stavíme na odchovancích, které doplňujeme hráči z blízkého okolí – z klubů od Ostravy po Valašské Meziříčí. Až na tři hráče ale máme všechny vlastní. Tým je docela mladý a podobně jako asi ve většině celků v soutěži jsou to buď studenti, nebo pracující.

Co bude cílem pro další sezonu?
Do budoucna chceme tuhle soutěž udržet a pravidelně hrát play-off. Loni jsme v něm šli z posledního místa rovnou na Hradec Králové a jednoznačně jsme prohráli. Napříště bychom se chtěli už víc otrkat a pohybovat se na vyšších příčkách, na což podle mě kluci mají.

První liga bude i v dohledných letech novojičínským maximem?
Právě teď, před Final Four poháru, tyhle otázky dostávám – jak to vypadá s naším případným návratem do NBL. To ale není téma pro aktuální období. My jsme malé město a nejvyšší soutěž tu bývala postavená na silném partnerovi z oblasti financí. Vždycky jsme tu razili přístup, že když už NBL hrát, tak o nejvyšší příčky, což ale bývalo podpořeno finančním zázemím. Peněz jsme nemívali enormně moc, ale uměli jsme s tím udělat dobré výsledky. Bez dostatečného finančního zázemí na ligu ale ani nepomýšlíme. Náš konec po sezoně 2010/11 nebyl příjemný, když jsme to museli celé rozpustit, a proto jsem rád, že se nám to v průběhu několika let podařilo posunout zpět před bránu NBL. A sám jsem byl příjemně překvapen tím, v jakém množství fanoušci chodili i na nižší soutěže. Teď na první ligu jich dorazí pravidelně čtyři stovky, s čímž jsem se nikde jinde nesetkal. A musím říct, že minimálně 200 až 250 diváků chodívalo i na druhou ligu. Jestli jsme se tedy dřív pyšnili tím, že Nový Jičín je basketbalové město, tak to tak opravdu bylo a stále je.

Vy jste z ligy zmizeli v době, kdy ještě řádila globální finanční krize. Změnilo se nějak za poslední roky ekonomické prostředí ve vašem regionu? 
Peníze se na sport všeobecně shánějí stále těžko. Žijeme v době dotací, ať do sportu nebo prakticky do čehokoli. Je to asi jediná forma získávání prostředků, se kterou kluby naší velikosti a v takto velkých městech mohou počítat. Ze soukromého sektoru peníze prakticky nejde sehnat, fůra firem už navíc nemá ani české vlastníky. A zdejší pobočky nadnárodních společností absolutně nemají zájem do sportu v Česku investovat, nebo se dokonce stát titulárním partnerem. Jejich zástupci říkají, proč bychom to dělali, když máme ve svých domovských zemích svoje sportovce, které podpoříme radši. Možná už je na zvážení, aby se tímhle naši legislativci zabývali – aby firmy se zahraničními vlastníky měly povinnost určitou částí výdělku daný region podpořit.

Z vašich vysokých návštěv v první lize je znát, že hlad po elitním tuzemském basketbalu v Novém Jičíně ani po letech nevymizel – byl to ten hlavní důvod, proč jste chtěli uspořádat letošní Hyundai Final Four Českého poháru?
Určitě. Ta nostalgie tady žije pořád – ve mně, v mých kolezích i v těch fanoušcích. Rádi se zase podívají na tu  vrcholovou úroveň basketbalu, která je teď v Česku k mání. Letos je to vlastně 20 let od našeho jediného ligového titulu a my jsme na to v duchu i trochu mysleli, že bychom to tímhle Final Four připomněli. Jistě, pokud by to aspoň trochu šlo, pustili bychom se do nejvyšší soutěže znovu, ale bez toho finančního zázemí by to bylo „harakiri“.  A třeba na jednu sezonu to nemá smysl –  skočit do toho, nadělat dluhy a pak se uvidí. Musí to být promyšlené a mít dlouhodobý výhled.

Jak se v posledních letech daří vaší mládeži?
Poslední dvě tři sezony máme určitou sestupnou tendenci. Narážíme na to, že i na severní Moravě, kde se díky řadě klubů basketbal dělá na solidní úrovni, chybějí děti hladové po sportu. A my tak dnes místo někdejších výběrů děláme spíš nábory, kdy jsme rádi za každého chlapce, kterého k basketu přesvědčíme.  Kdysi se v každém družstvu začínalo s patnácti dvaceti dětmi, dnes když jich máme v jednom ročníku deset, tak se plácáme po ramenou. Dřív jsme tak měli extraligy a dorostenecké ligy, teď už jsou to jen ligy a i ty možná neudržíme. Je to ale ve vlnách – jsou slabší a silnější ročníky a teď máme třeba v minižácích zase talentované kluky. Uvidíme, jestli nám vydrží. Jsme město s dvaceti tisíci lidí a už to je svým způsobem určující.

Po stránce činovnické a trenérské se zdá, že „dobří holubi“ v klubu stále zůstávají, ať jste to vy, kolega Milan Dvořák, trenér mužů David Hájek, který byl před osmi lety při konci v NBL asistentem kouče Cholevy, jehož syna Adama pro změnu nyní najdeme mezi vašimi hráči. Vypadá to, že vy jste klub prostě nechtěli nechat padnout až na kolena…
A to se teď vrátil i trenér Zbyněk Choleva, který nám pomáhá s přípravkou. Takže ta generace lidí, která u toho byla v NBL, je tady pořád a snaží se tu káru tlačit dál. A po palubovkách už běhají naše děti.

Váš mužský tým se po konci v NBL po roční zastávce ve druhé lize sesunul až do krajského přeboru, z něhož jste opět postoupili v roce 2015 a hned vzápětí následoval i postup z druhé ligy do první. Jaké tyhle podpalubní roky byly?
Po odstoupení z NBL bylo naše družstvo mužů jediné, které jsme měli. V krajském přeboru jsme to pak nastartovali znovu. Právě v té době nám dozrávaly dorostenecké ročníky ´96 a ´97,  které pak doplňovaly mužský tým, a zpět nahoru jsme tak postupovali výhradně s vlastními odchovanci.

Foto: Martin Radina